Štěpánek

8 let, akutní lymfoblastická leukémie

Lektorka Lucie Namasté:

Když jsem poprvé zazvonila u dveří Štěpánka, nevěděla jsem do čeho jdu a byla jsem trošku nervózní. První lekce je vlastně ta nejdůležitější. Měli byste ukázat co vy a jóga umíte. Neznali jsme se. Věděla jsem, že se Štěpánek léčí s leukémií, měla jsem doporučení, co bychom měli procvičovat, ale ostatní jsem měla teprve zjistit. Otevřela maminka, usměvavá, příjemná, milá, vše výborně ukryté za veliký úsměv. (Vlastně jsem ji nikdy neviděla jinak a má můj velký obdiv za svou statečnost). Pak se objevil Štěpánek s mladší sestrou Haničkou (mimochodem výbornou pomocnicí a skvělou jogínkou). Dohodli jsme se, že Hanička bude cvičit s námi – bude nás víc na cvičení a bude větší zábava. Děti na tom byly při prvním cvičení stejně jako já. Pokukovaly po mamince a pochopila jsem, že maminka musí cvičit s námi. Byla trošku zaskočená. „Šup maminko, legíny a jdeme na to!“

Byl to dobrý nápad. Maminka nám sice posloužila jako terč naší legrace, ale děti se náramně bavily a o to šlo. Zkoušeli jsme, co vymyslíme a co umíme, jedna pozice střídala druhou, pozdrav sluníčku, jóga ve dvojicích (tu děti zbožňují) a naše palačinka, co jsme uvařili na maminčiných zádech, byla dokonalá. Obýváček sice malý, zvednete nohu a máte strach, že rozbijete sklo ve stěně, ale když jsme tu mohli cvičit 4, tak to půjde. Sousedi byli překvapeni, když se jim nad hlavou kýval lustr, ale medvěd je medvěd. To snad chápete. Byt jsme naplnili až po okraj radostí a smíchem, protáhli si tělo a já spokojeně odjížděla. Maminčino přání bylo, abych cvičila s rouškou, žádný problém, chápu, rozumím, Štěpánkovo zdraví je na prvním místě. Cvičili jsme pravidelně 1–2× týdně mezi Štěpánkovými návštěvami v Motole.

Štěpánkovo tělíčko trošku zkroucené pod tíhou všech starostí a léků se nám podařilo s pomocí jógy a našeho velkého úsilí narovnat a jeho proměna byla neskutečná. Jako by vyrostl o metr, napřímil se, narovnal a řeč jeho těla mluvila za vše. Měnil se doslova před očima. Zvládal jednu chemoterapii za druhou. V Motole mu pomáhal výborný tým lékařů, fyzioterapeutů a doma jsem nastupovala já se svoji jógou. Pracovali jsme opravdu svědomitě, snažila jsem se využít každé dobré chvilky v náročné léčbě k práci na těle i na duši. Nebylo vždy ale dobře. Zažili jsme spolu u těžké chvíle, kdy bylo opravdu zle, oči se zavíraly, tělo neposlouchalo a chvělo se pod náporem léků, ale i tak jsme si poradili. Když to nešlo po nohách, hráli jsme si na miminka, plazili se, strkali prsty do pusy (moc už nám to nešlo ?), váleli se po zemi a už jsme se zase chechtali. S maminkou jsme neustále konzultovali Štěpánkův stav, co je potřeba a jak se cítí, abych se mohla připravit.

Jóga je věrná pomocnice, často jsem ležela v knihách a hledala pozice ulevující od nevolnosti, únavy a strachu. Velmi oblíbená byla gorila, která si bušila do hrudníku a dodávala tolik potřebnou sílu. Zkoušeli jsme prostě vše, co nás napadlo a co by mohlo pomoci. A vyšlo to. Dnes už je Štěpánek zdravý, už může ven mezi lidi, brzy se vrátí do školy, už nemusíme plnit byt smíchem a radostí – je tam.

Díky Štěpánkovi jsem si uvědomila hodně věcí. Už neřeším malichernosti a moc se mi ulevilo. Na svět se dívám teď jinýma očima a mám pocit, že slunce svítí teď nějak krásněji a lidé jsou mnohem milejší. Vím, že já a všichni, kdo jsme Štěpánkovi na jeho cestě pomáhaly, jsme jenom takové malé kapičky, ale přeci kapičky dělají moře, co moře – přímo oceán, a tak Ti Štěpánku náš přeji ve tvém životě co nejvíce takových kapiček, plavat už umíš, tak si to vše krásně užij.